Jaká je dnešní společnost?

Nelze ji hodnotit jako celek a všechny jedince házet tzv. „do jednoho pytle“, jelikož nejsme všichni stejní. Každý z nás je jedinečná neopakovatelná osobnost, která má různé zájmy, potřeby, která nějakým způsobem prosazujeme. Individuálně prožíváme emoce apod. Dohromady však tvoříme společnost. Jakou si tedy tvoříme atmosféru?

Samozřejmě existují světlé výjimky, ale budu přihlížet k „pravidlu většiny“. Když se projdete po ulici a pořádně se rozhlídnete, co vidíte? Tváře, které neprojevují sebemenší zájem o okolí a jsou zahleděny hluboko do svého nitra nebo veškerou pozornost věnuje virtuálnímu světu prostřednictvím mobilního telefonu. Málokdo si všimne, co se děje v reálném světě.

Dalo by se říct, že lidé jsou nevrlí, bezohlední a na všechny, koho potkají, se mračí. Dokážou být i krutí a stává se, že neposkytnout ani první pomoc, i když je to trestné. Ano i takové případy jsou. Někdy mám pocit, že převládá lhostejnost nad všímavostí, faleš nad upřímností a krutost nad milosrdenstvím.

Ano, každý jsme nějaký, jak jsem zmínila v úvodu, ale proč si nevážíme toho, co máme? A pak se něco stane, je to pryč a nejde to vrátit zpátky. Proč tím pohrdáme a chceme víc, a když je někdo úspěšný, tak se ho snažíme strhnout?

Přitom nevidíme to, co tomu předcházelo. Kolik dřiny ho to stálo, aby se dostal tam, kde je nyní?  Na toto téma jsem slyšela krásnou větu, kterou řekla Anička Fialová (v roli Zorka Janů) ve filmu Lída Baarová. Cituji: „ Závist je nad vším a úspěch se u nás neodpouští.“ Sice to pronesla během druhé světové války, ale platí to i dnes. Na rozdíl od minulých generací máme tolik možností, jak se zdokonalit, procestovat svět a podobně. Měli bychom si vážit sami sebe, a jakmile vy budete pozitivně naladění a vnímavější uvidíte, že takové bude vaše okolí. Neříkám, abyste byli hodní až byste byli „zneužívaní“. Zkrátka se chovejte tak, abyste se za své chování nemuseli stydět.